"Koneckonců, kdo dnes stále mluví o zničení Arménů?": Adolf Hitler, před zahájením útoků na Polsko.
Arménská genocida je souhrnné označení pro vyvražďování přibližně 1,5 milionu Arménů Turky během let 1915 a 1918. Podle některých názorů jde o první jednoznačnou historicky zaznamenanou genocidu v dějinách. Začátek genocidy je každoročně připomínán 24. dubna. Podobné genocidy prováděli Turci v tomto období v Řecku a v Íránu na místním obyvatelstvu.
V 17. století byla část Velké Arménie začleněna do Osmanské říše, část do Persie. Později, v 19. století po rusko-perském konfliktu, se severní provincie perské Arménie staly také součástí Ruska.
- listopadu1914se Osmanská říše zapojila do první světové války (na straně centrálních mocností). Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla v bitvě u Šarikamiše poražena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou turecké porážky. Vládní strana Jednota a pokrok („mladoturci“) začala připravovat genocidu, jakou Arménie, ani jiné okolní země nepamatovaly. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. čete.
Tato komanda od května 1915 deportovala Armény z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Statisíce bezbranných dětí a starců, rolníků, měšťanů, řemeslníků i inteligence byly násilně vyhoštěny z domovů svých praotců do hlubin osmanské říše do arabských pouští.
Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci, nebo je zaživa upálili. V Dajr az-Zaur byl na památku obětem genocidy vystavěn křesťanský památník. V září 2014 byl tento památník poničen radikálními muslimskými stoupenci Islámského státu. Většina z nich zahynula na cestách v rukoutureckých černíků a zbrojníků, kteří karavany lidí doprovázeli, beztrestně je okrádali, znásilňovali, mučili a zabíjeli. Ti, kteří přežili, našli po genocídě útočiště v přátelských zemích, kde například mezinárodní humanitární organizace vzaly pod svoji ochranu tisíce arménských sirotků.
Pouze malé části se podařilo vyhlazování uniknout. Byli to hlavně obyvatelé provincie Van a ti, kteří uprchli během transportu do Istanbulu. Své útočiště našli v Egyptě, Sýrii nebo na Kypru.
- dubna se každoročně připomíná začátek arménské genocidy z roku 1915, kdy bylo odvezeno do zadržovacího tábora okolo 250 arménských intelektuálů. Ministerstvo vnitra tehdy nařídilo zatknout všechny arménské politické a regionální vůdce podezřelé z protistátní, nebo nacionalistické činnosti. Jen v Istanbulu bylo během příštích pár týdnů zadrženo a popraveno 2 345 Arménů. Velká část z nich nebyli nacionalisté, ani nebyli nijak spojeni s politikou, nikdo z nich nebyl souzen z válečných ani jiných zločinů a naprostá většina nepřežila.
V roce 1923 popsal neuvěřitelnou brutalitu vůči Arménům ve své knize nazvané "Hrůzy východů" velký český humanita a cestovatel Karel Hansa: "Úmysl turecké vlády byl zřejmý - vykořenit arménské obyvatelstvo a zkonfiskovat nucením opuštěné jmění Arménů". Karel Hansa byl svědkem hrůz, o kterých psal a v knize přiznává, že pouhé popisování všech těch muk a zvěrstev, kterými arménští vyhnanci museli projít cestou deportace, mu nahání hrůzu.
Už v době organizace vyvražďování se mnoho významných veřejných činitelů, diplomatů (americký velvyslanec v Turecku Henry Morgenthau) a duchovních (německý kněz Johannes Lepsius) pokusilo poukázat na události, které se v té době v Osmanské říši děly, ale bez výsledku.
Arméni rozesetí po celém světě připomínají jeden z nejtragičtějších dnů ve své historii a požadují, aby Turci zločiny spáchané jejich předky uznali, tak, jak to udělali Němci vůči Židům. Turecko, přímý právní nástupce osmanské říše, však dodnes nejen, že genocidu neuznává, ale fakta z roku 1915 překrucuje a vyhýbá se zodpovědnosti.
Desítky parlamentů evropských států jako Francie, Recko, Kypr, Itálie, Švédsko, Rusko, Nizozemsko, Slovensko a Česko, stejně tak Evropský parlament již uznaly, aneb vyzvaly své vlády k uznání arménské genocidy, která byla prvním zločinem 20. století proti lidskosti. Dne 25. Dubna 2017 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky uznala arménskou genocidu. Usnesení č. 413 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky odsuzuje zločiny proti lidskosti prováděné nacisty v letech 2. světové války na židovském, romském a slovanském obyvatelstvu ovládnutých území, genocidu Arménů a dalších národnostních a náboženských menšin na území Osmanské říše v období 1. světové války, jakož i další genocidní násilí kdekoli na Zemi, a vyzývá mezinárodní společenství k účinné prevenci porušování lidských a občanských práv ve světě a k řešení sporů mírovými prostředky.
V archivech Spojených států amerických, Německa, Rakouska, Francie a dalšćh zemí jsou tisíce dokumentů potvrzujících záměr turecké vlády vyhladit arménské obyvatelstvo. Sám turecký vojenský tribunál po skončení první světové války uznal tureckého předsedu vlády, ministra obrany a válečného námořnictva a ministra školství vinnými. Přes 120 vědců - expertů na holocaust - prohlásilo, že arménská genocida je nezvratnou skutečností. Potvrdil ji například papež Jan Pavel II., držitelé Nobelovy ceny Desmond Tutu a Elie Wiesel a známý turecký spisovatel Orhan Pamuk.
Evropský parlament vybídl 15. dubna 2015 v usnesení věnovaném nadcházejícímu stému výročí masového zabíjení Turecko, aby uznalo Arménskou genocidu v Osmanské říši a bezpodmínečně urovnalo vztahy s Arménií. Evropský legislativní orgán vybídl Turecko, aby se vyrovnalo se svou minulostí, aby uznalo Arménskou genocidu, a tak otevřelo cestu k opravdovému usmíření mezi tureckým a arménským lidem, a s ohledem na své usnesení z 12. března 2015 z Výroční zprávy o lidských právech a demokracii ve světě 2013 vyzval všechny členské státy a instituce EU k tomu, aby nadále přispívaly k uznání Arménské genocidy.
Text připravil Hakob Asatryan,
šefredaktor časopisu ORER